Chovatelská stanice Poklad z Roztok

     Narodila jsem se hodným páníčkům v chovatelské stanici - Z Větrné louky - dne 13.2.2011. Maminka se jmenuje ERRAI Life Joy a tatínek D´ARTAGNAN des Flocons de Juillet. Mám hned několik sourozenců - AMILKU, ANDIKA, AGNES a ARTIKA.
Od malička jsem snila, že budu hodnou holčičkou pro nějakou mladou lidskou slečnu.
     Lidičky řeknu Vám, že se mi vše splnilo. Jednoho krásného dne, když jsem usínala po vyčerpávající práci s okusováním mé oblíbené hračky, přišla na návštěvu nějaká rodina. Slyšela jsem, že říkali, že jsou z Roztok, to mě vážně nebralo, tak jsem zase zavřela oči a chtěla spát. Najednou jsem uslyšela nějaký hezký mladý hlásek. Nedalo mi to, protože jsem hrozně zvědavá, šla jsem se podívat kdo to mluví a najednou jsem viděla lidské mládě. Na první pohled se mi zalíbila. Říkali ji Deniska. Slyšela jsem Denisku jak říká, že se přišla podívat na Adélku. Na znamení, že to jsem přece já, jsem zavrtěla ocáskem a hned jsme si začali hrát. Bylo to moc hezké. Deniska se mi hrozně líbila, chtěla jsem s ní hned odjet do jejího domečku, ale protože jsem byla ještě moc malá, tak jsem musela zůstat u své maminky. Na Denisku jsem už nepřestala myslet.
     Dočkala jsem se dne 9.4.2011, kdy si pro mě Deniska přijela. Od té doby jsme stále spolu. Do mého rodného domova jsem poté poslala  svůj první pozdrav :

Všem na vědomost se dává, že dnešním dnem jsem přestala býti Adélka Z Větrné louky. Přijala jsem nové rodové jméno Jessinka von Chotěbor. Cestu do nového panství jsem strávila v pohodlném kočáře a práh svého panství jsem překročila dne 9. dubna léta páně 2011 ve 13.00 hodin. Za příjemné uvítání děkuji mým novým poddaným v čele s Deniskou. Rovněž tak děkuji rodině z Větrné louky za jejich dosavadní péči a starostlivost, vždy na Vás budu v dobrém vzpomínat a na mém novém panství jste vždy vítáni. Jen co rozdělím na novém panství úkoly a povinnosti, pošlu pár obrazových pozdravů.
S úctou Jessinka

     V novém domově jsem měla připravené úplně vše co jsem si mohla přát, spoustu hraček, misky na jídlo a pití a taky nový pelíšek, který byl dost malinkatý v porovnání s pelíškem mé paničky. Pěkná nespravedlnost, ale co, čas ukáže kde budu v noci spinkat. Moji první noc v novém domově si pamatuji moc dobře, hrozně se mi stýskalo a plakala jsem. Má nová panička si mě vzala k sobě do postýlky a hladila mě tak dlouho než jsme usnuly obě dvě.

     Ráno jsem se cítila krásně a plná sil. Všem jsem musela ukázat jaká jsem. Hned jsem se pustila do hraní a skotačení. Musela jsem se hodně snažit, protože moje nová panička taky není žádný pecivál. Největší legrace byla, když jsme šly s paničkou na zahradu. Samozřejmě jsem ihned zkontrolovala všechna zákoutí, všechno řádně očichala. Byla jsem moc spokojená, tady se mi bude líbit a s mou novou paničkou se rozhodně nudit nebudu.

     Po pár skotačení, kdy jsem si zvykala na nový domov, mě moje panička Deniska začala učit nějaké nové věci. Nejprve sem nevěděla proč, ale pak jsem poznala, že to je velká zábava. Po pár dnech jsem se naučila co mám udělat když se řekne sedni a lehni. Deniska z toho měla obrovskou radost a říkala, že jsem šikulka. Jsem ráda, když mohu mé paničce takhle dělat radost. Nejen, že mě Deniska vždycky pochválila, ale navíc jsem dostala vždy nějakou dobrůtku. Ono se vlastně vyplatí poslouchat Denisku, vždycky něco dostanu. Postupem času jsem si na svůj nový domov zvykla natolik, že bych nikdy neměnila.

     Jednoho krásného dne jsem zažila šok. Řeknu Vám lidičky, byla to hrůza. Bylo teplo, modrá obloha, v bázenu teplá voda, přemýšlím si, co bych asi tak snědla a najednou to přišlo. Deniska mi oznámila, že jdu do psí školky. Sice jsem nevěděla co to je, ale už samotný název nevěstil nic dobrého. Nedalo se nic dělat a tak jsem, ač nerada, šla s Deniskou do psí školky.

     Došla jsem k nějakému domečku, který měl na zahradě postavené divné věci. Deniska mi vysvětlila, že to jsou psí překážky, po kterých se chodí, skáče, prolézá a já nevím co všechno. Moc jsem tomu nevěřila. Proč by měl nějaký pejsek něco přeskakovat a co já vím co jiného. Přesto jsem se na to šla podívat a zjistila jsem, že to je vlastně zábava, sranda a další možnost se vyřádit.

     K mému velkému překvapení však moje člověčí rodinka řekla, že tady nebudeme, že si najdeme jinou psí školku. Nevěděla jsem proč, ale potom jsem pochopila. Majitel této školky byl dost nepříjemný, na všechny se mračil a neustále se mu něco nelíbilo. Deniska mi řekla, že na internetu našli jinou psí školku, mluvili s paní co mě bude učit, že vypadá velice příjemně a je milá. No uvidíme.

     Další den jsme měli všichni schůzku s paní Martinou, která cvičí malé pejsky v Praze 6, ve Stromovce. Paní se mi moc líbila, byla na mě hodná a hned mě podrbala za ouškem. V tu chvíli bych ji splnila každé její přání..... Bylo vidět, že má s pejsky zkušenosti a musím říci, že její psí školka Ámos byla to pravé pro mě. Paní Martině nezbývá, než za všechno poděkovat.

     Je důležité vybrat správnou psí školku !!!!

     Poslouchat se vyplatí. Se svoji paničkou chodíme často na procházky, nebo jezdíme s celou moji rodinkou se vyřádit na psí louku, která je ve Stromovce v Praze. Jsem ráda, když můžu zjišťovat nové a nové pachy. Cestou také potkáváme spoustu pejsků s jejich lidským doprovodem.

     Všimla jsem si mnohokrát, že hodně pejsků je stále uvázaná na vodítku, opravdu nevím proč, aby se pejsek neztratil ? Byl stále paničce na blízku ? Nevím. Proč jsou ostatní pejskové uvázaní a já né ?

     Ze začátku jsem samozřejmě chodila také přivázaná na vodítku, ale jen krátce. Když jdeme s paničkou na procházku a já někam odběhnu si začmuchat, stále vím, kde mám paničku, abych se neztratila. Vždy jedním ouškem poslouchám, jestli neuslyším své jméno a jeden z povelů. Na zavolání vždycky přiběhnu, na konci chodníku se vždy zastavím, aby mě něco nepřejelo a silnici přeběhnu hned, jak mi to panička dovolí. Vím, že mě panička pochválí, jak jsem šikovná a podrbe mě za ouškem.  Copak ostatní pejskové nechtějí podrbat ?  Asi o drbání nestojí a tak musejí být stále na vodítku. Vůbec netuší o co přicházejí.

     Bylo, nebylo, za devatero semaforů a porušení dopravních předpisů, jsme jednoho krásného dne přijeli všichni společně do Prahy Letňan, kde se 6.11.2011 zrovna konala výstava pejsků. Bylo hezké vidět, že jsou na světě ještě menší pejskové než jsem já. Větších pejsků bylo na výstavě podstatně více, ale o těch mluvit nebudu. Tady jsem také po dlouhé době viděla svého brášku Andyho. Docela dobře jsme si poštěkali. Viděli jsme poprvé, jak to na výstavách chodí, jaká je atmosféra....

    Trošku se nám všechno motalo hlavou a tak jsme se šli podívat po nějakém občerstvení. Výborné rozhodnutí, které nám do budoucna hodně pomohlo. Nevěříte ? Věřte. Cestou jsme totiž potkali Martinu Markovou a jejího miláčka, mluvím  o pejskovi, jménem Atrey Z Kozlovické zahrady. Seznámit se nebyl žádný problém. Martina se na mě totiž vrhla tak rychle, že jsem ani nestačila ucuknout, naštěstí, protože kdybych ucukla, nezjistila bych, jak  krásně drbe za ouškem. Martina na nás bylo moc hodná a dopodrobna nám vysvětlila, jak funguje club coton de tuleár. Hlava se nám trošku začala rozmotávat. Však taky tatínek mojí paničky, Martinu několikrát žádal o radu a vždycky dobře pořídil.  Martině za všechno děkujeme.

     Moje první výstava byla zároveň i poslední. .... ale pěkně po pořádku. Jsem slečna pocházející nejen z hodné lidské rodiny, ale mám i dobrý původ co se týče mého psího tatínka a maminky. Můj rodokmen je v samostatném odkazu. Díky mým rodičům jsem získala kvalitní geny, ale i písemné potvrzení o mém původu, to znamená, že každý si může přečíst vše o mém příbuzenstvu. Můj původ mě zavazuje plnit si i společenské povinnosti, které jsou předepsány v našem Coton klubu. Každý pejsek by se měl alespoň jedenkrát zúčastnit klubové výstavy, kde se sejde odborná porota a zhodnotí jak vypadáte. Zní to divně, že ? Proč by mě měl někdo cizí okukovat, koukat jak chodím, jaké mám zoubky, jaký mám ocásek, uši, barvu srsti a její kvalitu a co já vím co si všechno vymyslí ? Nejsem zrovna žádný výstavní typ, raději se proháním venku a hraji si se svou paničkou, ale povinnost je povinnost. Ono to vlastně není vůbec na škodu taková výstava. Odborník (rozhodčí) Vás  zhodnotí podle určitých kritérií a na závěr Vám předají takové malé vysvědčení, které je potom zveřejněno na stránkách našeho klubu. Zároveň se můžete zúčastnit bonitace. Bonitace je potřebná,  v momentě, když chcete mít svá vlastní štěňátka. Je to taková záruka, že štěňátka budou zdravá.

     Vraťme se ke dni, kdy mi bylo oznámeno, že jsem přihlášená na klubovou výstavu, která se koná v Třeboradicích dne  24.3.2012. Myslela jsem, že mě omejou. To si snad ze mě dělají blázny ? Vždyť ta výstava je už za tři měsíce a já nebudu mít čas se patřičně připravit a upravit. Naštěstí všechno proběhlo bez zbytečného stresování a zmatků. Po zjištění, že mám všechna předepsaná očkování a vyšetření, jsme den před výstavou navštívili psí salón, kde mě vykoupali, krásně učesali a celkově připravili na výstavu. Další den jsme jeli na výstavu. Moje panička se mnou nechtěla jít a tak to zůstalo na jejím tatínkovi. To Vám byla najednou legrace. Tenhle lidský tatínek byl úplně v klidu, na rozdíl od jiných, kteří chtěli na výstavě získat první místo a nějaké speciální ocenění. Tatínek Denisky k tomu přistoupil zodpovědně, leč to bral jako splnění povinnosti a tak mu na nějakém tom umístění zase tolik nezáleželo a na výstavu se nijak zvlášť nepřipravoval. Bylo to také okamžitě vidět, když paní rozhodčí řekla, aby mě postavil do výstavního postoje, jen zakoulel očima a nevěděl co má dělat a to už vůbec nemluvím o tom, že mě k paní rozhodčí postavil opačně. Naštěstí to paní rozhodčí  vzala sportovně, otočila si mě jak potřebovala a do postoje si mě taky postavila sama..... jo jo, byla tam sranda. Ještě jsem se prošla v kruhu a nakonec nám vystavili hodnocení. Známka – Výborná

můžete se přesvědčit     http://www.klubcoton.cz/klub/vysledky_vystav/2012_klubova_vystava_praha.php

     Po skončení výstavy jsem ještě zdárně prošla BONITACI a mohli jsme jet domů. Závěrem jsme ještě obdrželi spoustu cenných rad od poradkyně chovu paní Šimůnkové, která je mimochodem paničkou mého psího tatínka. Vysvětlila nám, jak mě mají správně koupat, česat a jak je důležitá správně zvolená kosmetika a hřebeny.  Péče o srst je u cotonků jedno velké téma. Kdo to nikdy nedělal, bude mít ze začátku velké starosti, ale nebojte, všechno je to o cviku. Paní Šimůnková nám to přijela názorně ukázat až k nám domů, kde mě krásně rozčesala, vykoupala a vysušila. Paní Šimůnková měla pravdu v tom, že když se použije správná kosmetika, je všechno jednodušší, rychlejší a snadnější.    

     Všichni péči o srst nakonec zvládnou, ale kdyby jste náhodou potřebovali pomoc, využijte nabídku psích salonů, kterých je hodně. Jen doporučím správně vybrat, nebo lépe řečeno, nechat si poradit od někoho, kdo má doma taky cotonka. Nejezděte nikam bez doporučení jako my, neudělejte stejnou chybu a ušetříte si hodně starostí. Já osobně jezdím do Hostivic, do psího salonu Coton k paní Jandové.

     Jen co jsem se naučila všechny potřebné povely, myslela jsem, že už umím úplně všechno. Nevěděla jsem, že existuje povel -panáček- -sudy- -kuk- a další a další povely, nebo posunky, na které jsem se naučila reagovat. Zjistila jsem, že je tolik cviků a triků, které se můžu naučit, že jsem byla ráda, když Deniska vybrala jen některé.

      Ještě mi nebyl ani jeden rok a Deniska mě vzala za nějakou paní, která učí pejsky a jejich páničky společně tancovat. Seznámila jsem se s cotonkem Daisy a její paničkou Terezkou Zůnovou. Terezka vysvětlovala lidským páničkům vše potřebné a hned to také s Daisy předváděla. Je vidět, že Terezka s Daisy je v tomto směru hodně zkušená, né nadarmo společně vyhrály hodně tanečních soutěží.

      Musím přiznat, že jsem se trošku styděla, přeci jen jsem úplný začátečník, ale moc se mi to líbilo. Chtěla bych umět tancovat jako Daisy. Zjistila jsem, že cviky které už umím se dají kombinovat za sebou, k tomu hraje hezká muzika.... - je to fajn, tohle se mi bude líbit, psí diskotéka, ale pro jistotu se musím  naučit ještě pár tanečních figur.

     Taky se musím přiznat, že jsem na tomto setkání pobláznila mého dalšího psího kamaráda. Jmenuje se Olí, celou dobu měl oči jen pro mě. Neustále mi nadbíhal a pořád se chtěl seznamovat. Výuce moc pozornosti nevěnoval. Naštěstí jeho panička Katka Čermáková, brala vše s úsměvem a nadhledem.

     Moje panička má ráda skupinu NightWork a tak společně tancujeme na jejich písničky, je to velká zábava a doporučuji tanec všem cotonkům.

     Moje člověčí rodinka jezdí na výlety společně a já jsem hrozně ráda, že můžu jezdit s nimi. V krátké době jsem si zvykla na cestování autem. Nejdříve se mi to nelíbilo, přeci jen se pohybovat takovou rychlostí a nemoci ovlivnit směr ani způsob jízdy, ale nakonec jsem si zvykla a cestování se mi začalo líbit. V zoologických zahradách a v safari jsem viděla spousty zvířátek. Na horách zase můžu řádit v lese. S Deniskou hrajeme na schovávanou, pro mě je hračka ji pokaždé najít. …… užíváme si. Už se těším na další výlet.

     Jednoho krásného vánočního dne  si takhle polehávám u televize, sleduji  pohádky a najednou slyším, jak si moji páničkové povídají o mě. Dělám, že mě to naprosto nezajímá, ale kdo by nechtěl vědět, o čem si tak povídají. Zbystřila jsem ouška a nestačila jsem se opět divit. Představte si, domlouvali se o možnosti nějakých štěňátek. Myslela jsem nejdřív, že budu mít nějaké nové sestřičky, nebo brášky. Omyl, oni se domlouvali na mojich štěňátkách, že by bylo hezké mít na jaře štěňátka, že budu hárat někdy v únoru, nebo začátkem března, že to je ideální........ byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, kde by se štěňátka mohli vzít.... to jako přiletí psí čáp a co bude mít v zobáku bude moje ? Hned jsem začala přepočítávat čapí zobák, kolik se tam asi těch štěňátek vejde..... co když ten psí čáp bude mít ještě nějaké zavazadlo... kolik těch štěňátek nakonec bude.... zmocnila se mě panika.... a to nebyl konec, zaslechla jsem, jak se baví tom, že musejí sehnat nějakého vhodného psa na krytí....byla jsem v šoku čím dál tím víc.

     Nechala jsem páničky jejich úvahám a začala jsem přemýšlet o bojkotu štěňátek. Zatím co páničkové komunikovali s naším klubem cotonků a sháněli pejska, , přišla jsem na způsob jak to všechno zarazit. Vzpoměla jsem si, že chtějí mít štěňátka pouze na jaře. Rozhodla jsem se tedy, že využiji matku přírodu a zařídím to tak, abych hárání oddálila co nejdál a budu doufat, že o štěňátka v pozdější době nebude zájem. 

     Vyhrála jsem. Hárání se mi úspěšně podařilo posunout až na začátek června. Páničkové z toho byli trošku rozhození a akce štěňátka se nekonala.

     Nevím jestli to byla výhra, nebo ne, ale zjistila jsem, že akce štěňátka se pouze oddálila. Jsem zvědavá co vymyslím napříště.

     Přišlo krásné počasí a naše rodinná rada zasedala, aby naplánovala letní dovolenou a výlety. Plánů bylo hrozně moc, řílaůa sem si, potěš mi nožičky, jestli tohle všechno nachodím, tak se snad dostanu do klubu turistů a za nachozené kilometry mě rovnou udělají jejich předsedkyní. Nakonec to nebylo tak hrozné, díky vysokým letním teplotám jsme většinu času trávili u vody a na zahradě v bazénu. Já jsem se tedy strašně bavila. Panička mi pustila "kačenu" na zalévání zahrady a s tou jsem soutěžila, kolik vody pochytám ve vzduchu. Vodu mám hrozně ráda, ale tenhle důmyslný přístroj je nad mé síly. Nikdy jsem nevhrála. Nakonec jsem byla ráda, že mě panička vysvobodila a "kačenu" vypnula. Po takovém výkonu, promočená až na kost, jsem  se přitulila k paničce a hned usnula.

     Slyším Denisku jak mě volá k sobě. Říkám si, jsem unavená, budu dělat že neslyším. Nenápadně otevřu jedno očičko a kouknu, co má zalubem. V ruce drží pamlsky !! Já hloupá,  že jsem nepřiběhla hned. Čekám co se bude dít. Deniska mi říká, že jdeme cvičit a tancovat. Radostně vrtím ocáskem jak se nemůžu dočkat. Deniska pustila muziku a začíná tancovat. Říkám si, tady něco nehraje, co to je za muziku ? Deniska si všimla mého nechápavého pohledu a hned mi vysvětlila, že od teď už nebudeme tancovat na písničky skupiny Nightwork, ale na muziku od Bena Cristovao.  Jsem zvědavá jak mi to půjde, ale když vidím Denisku, tak si říkám, holka, to dáš taky.  

     Jednoho listopadového dne roku 2013, navíc v sobotu ránu, kdy všichni normální pejsci ještě spinkají slyším ze spání hlas mého pánička jak říká, holka vstávej, jedeme na výstavu do Prahy. Říkám si, rychle se probudit a zahnat ten strašný sen, já přece nemohu na výstavu, nejsem na ni připravená. Rychle se otočím na druhý bok a snažím se usnout, ale hlas mého pánička slyším znovu. Uvědomuji si - tady jde do tuhého, já vážně jedu na výstavu. Myslela jsem, že mě omejou. U paní Jandové jsem sice byla nedávno na úpravě, ale tam mě páničkové nechali ostříhat. Co já na té výstavě budu ukazovat ? Řeknu Vám, nikam se mi nechtělo, ale co já malá zmůžu proti rozhodnutí pánička. Snažila jsem se ho přemlouvat, ale moje grimasy nepochopil, navíc mě rozčiloval jeho klid. Vždyť to bude hrůza, copak si neuvědomuje, že takhle nemůžu soutěžit ? To bylo k nevydržení.

     Po příjezdu na výstavu jsem šla s páničkem, smířená s osudem, ke kruhu pro Cotonky. V dálce už vidím Martinu Markovou jak s foťákem v ruce lítá kolem pejsků a fotí jednu fotku za druhou.  Najednou jsem si oddychla, zjistila jsem, že jsme se na výstavu přijeli jen podívat. Hned jsem si to začala užívat. Vybrali jsme si místo odkud bylo krásně vidět na všechny pejsky. Musím uznat, že se mi tu pár kluků líbilo. Jak jsem byla zabraná do psích kluků, tak najednou kokám, že u nás stojí Martina Marková a drbe mě za ouškem. To bylo fajn. Hned si mě taky zvěčnila do svého foťáku. Jsem na její fotky zvědavá.

     Cotonků bylo na výstavě tentokrát málo a tak jsme měli spoustu časuse jít podívat i na ostatní pejsky. Někteří pejsci se mi líbili, protože byli ještě menší než já, ale většina jich byla daleko větších. Na výstavě jsme potkali naši sousedku, která má svou chovnou stanici "Ze Strun" a chová plemeno Flat Coated Retriever. Na výstavě byla s dvouma psíma holkama, které dobře znám a dobře si spolu poštěkáme. Na výstavě jsme je však nechtěli rušit a tak jsme se zdrželi jen krátce.  Musím říci, že to byl nakonec povedený výlet.